Historie města

Tradice a příroda

Stejně jako lidé i města mají své osudy. Dějinné okolnosti a proměny generací jim vdechují cosi, co sice neumíme přesně pojmenovat, ale bez čeho by žádné místo nebylo tím, čím je. Jestliže ono nevyslovitelné vyjádříme s jistou volností tak, abychom postihli “génia” města Krupky, určitě nemůžeme opomenout zdálky viditelný modravý masív Krušných hor, často ponořený v mlze či lehkém oparu, tisíciletou těžbu cínu a dlouhou, čtyři století trvající tradici bohosudovských mariánských poutí.

Dnešní Krupka převzala název starého historického horního městečka a zahrnuje v sobě další, původně samostatné obce a osady Vrchoslav, Bohosudov, Maršov, Unčín, Soběchleby a Nové Modlany a horské Fojtovice, Habartice, Mohelnici a Horní Krupku. Pokrývá rozlehlé katastrální území (4 687 ha) s velkými výškovými rozdíly. Zatímco Bohosudov leží v nadmořské výšce 262 m, Komáří vížka tvoří jeden z vrcholků východní části Krušných hor (806 m n.m.). Mezi ní a rybníkem Kateřina v katastru města činí výškový rozdíl celých 615 metrů. Tyto výškové rozdíly určují ráz podnebí podhorského města. V lednu bývá na horských hřebenech v průměru kolem -4 °C, v podhůří - 2 °C, v červenci dosahují průměrné teploty nahoře 14 °C, dole vystupují na 18 °C. Teplotní rozdíly způsobují proudění vzduchu. Jestliže je na horách trvale tepleji než v údolí, vzduch přestává proudit a vzniklá teplotní inverze pak bývá doprovázena mlhami. V horách často prší nebo sněží a sněhová pokrývka se k velké radosti lyžařů drží v průměru 140 dní v roce.

Horské svahy tvořené tělesy žul, rul a porfýru, které pronikly k povrchu na konci prvohor, v sobě obsahují rudy cínu, wolframu, fluoritu a některé další. Na povrchu jsou tato tělesa zanesena čtvrtohorním pokryvem a na úpatí se pak vyskytují druhohorní usazeniny a průniky třetihorních výlevů. Pradávné děje tak vytvořily z dnešní Krupky zajímavou geologickou lokalitu.

Svahy hor jsou porostlé jehličnany a stříbřitými bukovými porosty, na historických odvalech starých šachet se drží borovice a modříny. Hřebeny jsou většinou pokryté loukami, zatímco na úpatí se louky střídají s příměstskými lesy. Žijí zde ze savců jeleni, srnci, divoká prasata i řada menších živočichů, z ptáků je asi nejzajímavějším druhem tetřívek obecný. V minulosti obývali Krušné hory také medvědi a vlci. Specifické přírodní podmínky vytvořily předpoklady k vyhlášení celé přilehlé horské oblasti chráněným přírodním parkem Východní Krušné hory.

Město, hory a cín

Výskyt cínu přivedl, pravděpodobně již v době bronzové, první pravěké osídlence. V době stěhování národů vystřídali Germány Slované. Těm se nepochybně, stejně jako jejich předchůdcům, zdál horský svah mohutný, obrovský, praslovansky řečeno krupý. Z toho s největší pravděpodobností vzniklo nejprve pojmenování horské lokality a od něho název přešel na osadu a později město (Krupka, německy Graupen). Tolik velice stručně k nejstarší, předvěké historii místa. Další údaje již budou úplnější a umožní vylíčit krupskou historii s větší epickou šíří.

V letech 965-966 projíždělo českými zeměmi poselstvo cordobského chalífy al-Hakema II. k německému a římskému císaři Otovi I. Jeden z členů velkolepého průvodu, arabsko-židovský obchodník s otroky Ibrahím ibn Jákúb zanechal o této cestě písemné svědectví, které se dochovalo dodnes. Z řady jedinečných údajů je pro nás nejzajímavější zmínka o tom, že se z českých zemí vyváží cín. Nejspíše jde o kov, získávaný právě ve východním Krušnohoří. Ale to není jediná zpráva o těžbě cínu v této oblasti před vznikem města. V roce 1241 lituje kronikář Matouš Pařížský hraběte Richarda Cornwallského, z jehož dolů se anglický cín dovážel do Evropy, že po objevu kovu v naší oblasti ztratí odbytiště v Německu a především v Čechách. Z obou těchto nepřímých zpráv vyplývá, že se v okolí Krupky těžil cín skutečně odedávna.

Zpočátku získávali horníci rudu rýžováním. Překopávali naplaveniny s bohatým obsahem cínu a získanou horninu pak plavili na jednotlivých splavech ve vodních tocích pod Krupkou (např. již ve středověku zaniklá osada Kirchlice v místech dnešní Prokopky). Používali k tomu mělké nádoby, jimiž pohybovali sem tam proti proudu a tím oddělovali cínovec od lehčích částí. Získávání cínu z naplavenin a jeho rýžování přetrvávalo po celý středověk. Mělo však tu nevýhodu, že se dotýkalo pouze horniny usazené těsně pod povrchem země.

Jestliže chtěli horníci získávat více rudy, museli začít těžbu ve skále, nejprve povrchovou, později, od 15. století, hlubinnou. Jejich náčiní bylo velmi primitivní. Tvořilo je želízko, mlátek, dále špičák, motyka a lopata. Nejprve se vždy razila úzká a nízká chodba, která se pak dále rozšiřovala. Používalo se přitom ohně. Ten způsobil, že hornina popraskala a mohla se pak snadněji vytěžit. Pozůstatky této činnosti, zasypané doly, tzv. pinky, nalézáme v celém svahu pod Komáří vížkou.

Také rýžování se postupně zdokonalilo. Ve vybudovaném vodním příkopu s prudce tekoucí vodou zadržela těžkou rudu na dně malá hrázka, zatímco lehčí částky na povrchu odplavaly. Získaný cínovec se nejprve pražil, aby se zbavil síry a arsenu, pak se položil do jámy vyložené dřevem a dřevěné uhlí nasypané navrch roztavilo kov, který zůstal na dně. Později se začalo k tavení používat vysokých a úzkých pecí se šikmým dnem.

V okolí ložisek se shromažďovali horníci a postupně vytvářeli svou osadu. V ní se usazovali řemeslníci a obchodníci, kteří svými výrobky a službami zajišťovali zásobování obce a okolí. V roce 1330 se hovoří v listině krále Jana Lucemburského o Krupce jako o městě. Ještě v roce 1305 se však o ní mluví jako o místě, “kde se nyní kope”. Z toho vyplývá, že někdy mezi těmito oběma daty, asi v letech 1310-1330, se Krupka stala městečkem. Vlastnil je saský rod Koldiců, kteří se zakoupili v království a stali se trvalými přívrženci českých panovníků.

V této době se již nad městem tyčil hrad Rosenburg, založený Koldici na popud Jana Lucemburského jako hraniční pevnost. Od počátku 14. století již také stál na staré obchodní cestě z Čech do Saska hrad Kyšperk. Romantické siluety obou zřícenin inspirovaly k řadě pověstí. Jedna z nich například vypráví o lásce krásné slečny Dony z Rosenburgu k rytíři ze Supího hradu (Kyšperka), která skončila tragicky. Mladý rytíř se na útěku před ozbrojenci rozezleného Donina otce zřítil i s koněm z Umrlčího kamene (Skalky) naproti dnešní Výšině.

Vraťme se však z bájných snů do skutečnosti. Kromě obou zmíněných hradů sousedily s městečkem dvě tvrze. Jednak pod Krupkou stál blatný hrádek s kulatou věží obklopený vodním příkopem, zvaný Starý dvůr (Althof), jehož pozůstatky jsou dodnes zachovány, jednak v dnešním Bohosudově ležela tvrz Šejnov, zničená za husitských válek.

Město mělo v této době svou samosprávu. Řídila se, podobně jako všechna severočeská města, magdeburským právem. Odvolací stolicí byly Litoměřice, jejichž městská rada poskytovala poučení v nejasných právních případech. V čele krupské městské rady stál původně zástupce vrchnosti, rychtář a volení konšelé. O významu městečka svědčí existence kostela, doložená roku 1383.

Na konci tohoto století mohly děti krupských měšťanů a okolních vsí a osad navštěvovat latinskou školu. Týkalo se to Maršova a Unčína (první zmínka r. 1335), Habartic, v nichž stál již roku 1376 kostel, Soběchleb (první zmínka o nich v r. 1325) a v neposlední řadě také Cínovce (od r. 1378). Nejstarší z těchto obcí bude nejspíše Unčín. Je to typická okrouhlice, tj. ves postavená do kruhu kolem návsi. Takové typy lidských sídlišť vznikaly v 10 a 11. století. Její název znamená ves Unkova, podobně jako Maršov značí ves Marešovu. Jižně od kostelíka sv. Prokopa, z něhož se dodnes zachovala zřícenina, nedávno opravená, existovala tehdy osada, zvaná Kirchlice. Doložená je roku 1331. Žili v ní horníci, kteří rýžovali cín.

Zmíněné názvy osad svědčí o slovanském osídlení. Spolu s rozvojem dolování však přicházeli noví osídlenci, převážně ze saské strany. Město postupně nabývalo německého rázu. Z velkých důlních podnikatelů vznikala převážná část městského patriciátu. Nejbohatší z nich byla rodina Glaců, později povýšená do šlechtického stavu, která vlastnila mnoho dolů, Starý dvůr i další majetek. Po husitských válkách si dokonce koupila hrad Kyšperk s panstvím. Ten však roku 1526 vyhořel a střediskem panství se staly Soběchleby. Na sklonku 14. století patřil tento hrad pražskému arcibiskupovi Janovi z Jenštejna, který se dostal do konfliktu s králem Václavem IV. Když opilý a rozzuřený panovník dal 20.3.1393 umučit a hodit do Vltavy jeho generálního vikáře Jana z Pomuku, arcibiskup utekl a uchýlil se před královým hněvem právě na tento svůj odlehlý hrad.

Ale vraťme se k důlní činnosti. Všichni samostatní podnikatelé nezbohatli. Většina z nich byli tzv. lénhavíři, kteří se stávali spolumajiteli horních těžařstev. Patřili sice mezi přímé královy poddané, byli tedy svobodní a žili si na dobové poměry dobře, ale mezi boháče rozhodně nepatřili. K nejchudším se pak zařazovali námezdní havíři a městská chudina.

Horníci měli tvrdý život a při vycházení do “hory” leccos zažili. Vyprávěli si o tom a nejzdařilejší příběhy se přenášely z generace na generaci. Vznikaly pověsti. Jedna z nich vypráví o chudém jamníkovi (horníkovi), který denně vycházel do hor a hledal rudné žíly, aby z nich získal horninu. Příliš se mu nedařilo. A tak přijal nabídku permoníka, že jej dovede k bohatým nalezištím, pokud se s ním vždy rozdělí napůl a o všem bude mlčet. Pak se jemu i rodině vedlo dobře. Po čase však na naléhání sousedů tajemství prozradil, o své tajuplné živobytí přišel a zanedlouho zemřel. V tomto baladickém příběhu se zračí tvrdá každodennost hornického života. Cín přinášel nejenom obživu, ale i dřinu a starosti.

K tomu přicházely nemoci, požáry a války. Nejdelší středověké boje v našich dějinách, husitské války, se dotkly Krupky stejně jako celé země. Její majitel Albrecht z Koldic stál s měšťany na straně císaře Zikmunda. Husité se tak dostali ke Krupce až v červnu roku 1426. Po vítězné bitvě na Běhání u Ústí pronásledovali saské křižáky až ke Kyšperku a Krupce a část jich zde pobili. Husité se octli před Krupkou ještě v roce 1429 a v dubnu roku 1433 dobyli hrad i město. V této době však již husitské války končily a začínalo vrcholné období vývoje horního města.

Rozmach města v 15. a 16. století

Po husitských válkách se Krupka dočkala nebývalého rozkvětu, postupně se z městečka stala skutečným městem. Souviselo to s velkým rozvojem těžby cínu, která se proti první polovině 15. století ztrojnásobila a v průběhu století následujícího vzrostla ještě o polovinu. V okolí Krupky se už dolovalo obtížněji, neboť bylo zapotřebí jít do větších hloubek. Proto se těžební území rozšiřovalo dále až po Cínovec a později k Dubí. Význam Krupky jako hornického centra vzrostl. Svědčí o tom horní řád, který se dochoval v opisu z roku 1487. Je vytvořen na základě jihlavsko-kutnohorského práva a pronikly do něho i saské vlivy.

Krupští podnikatelé (kromě Glaců i Böhmové, Stengelové a další) získávali podíly na těžbě v Altenbergu a v Geisingu. Těžaři ze Saska (převážně z Freibergu) se zase zakupovali v Krupce. Podíly zde měly i cizí vrchnosti, např. převorka kláštera ve Světci nebo Petr z Rožmberka. Krupští těžaři a obchodníci udržovali spojení zvláště s Freibergem, dále s Budyšínem, Vratislaví, Berlínem, Norimberkem, Řeznem, Augšpurkem, Kamenicí, Drážďany, Míšní, Zhořelcem, Erfurtem, Štětínem a Frankfurtem nad Odrou. Tato spojení jim usnadňovala překonávání anglické konkurence a pomáhala jim udržovat stálá odbytiště.

Dne 8. ledna 1477 udělil Těma V. z Koldic městu privilegium a postaral se o jeho potvrzení králem o rok později. Potvrzoval jím právo várečné i výčepní na pivo nejen ve městě, ale i v sousedních vsích, povolil stavbu pivovaru, týdenní trhy, propůjčil městu obecní váhu a umožnil měšťanům obchodovat se solí. V následujícím roce, 13. ledna 1478, vydal král Vladislav II. erbovní list, který uděloval městu znak, pečeť a právo pečetit červeným voskem, výroční trh, právo dosazovat purkmistra, radu a městské úředníky (tedy zde již nerozhodoval vrchnostenský rychtář) a celní svobodu na cestách. Z privilegia sice vyplývá, že Krupka byla nadále poddanským městem, ale měla některé výsady, které byly pro tento druh měst obvyklé - např. právo pečetit červeným voskem).

Krupka se mohla od té doby pyšnit velice pěkným městským znakem. Příčně dělený štít má horní polovinu svisle rozdělenou. V její heraldicky pravé části je v červeném poli vyobrazen jednoocasý lev se zlatými drápy, jazykem a korunou na hlavě ve skoku doprava. Heraldicky levou část zaplňuje znak Koldiců, tedy přes prsa viditelný černý jednoocasý lev bez koruny ve zlatém poli, pod nímž je šest šikmých pruhů střídavě černých a zlatých. V dolní půli štítu klečí na levé noze u šedé skály horník dobývající cínovou rudu, oblečený v bílé kytlici, v hnědých botách, obrácený doprava, se stříbrným mlátkem v pravici a stříbrným želízkem v levici.

Velmi důležitým ustanovením v privilegiu Těmy z Koldic bylo várečné právo a souhlas se stavbou pivovaru. Ve městě v této době existovalo 80 právovárečných domů. Jejich majitelé směli vařit pivo, ne ovšem všichni najednou, ale v určeném pořadí. Najímali si k tomu sládka. Ten nejprve vařil po jednotlivých domech, od roku 1497 v nově postaveném pivovaru. Vystavené pivo se jednak spotřebovávalo ve městě, jednak se vyváželo do okolních vesnic, v nichž měla Krupka výsadní výčepní právo. V roce 1477 se to týkalo Vrchoslavi, Komáří Hůrky, Mohelnice, Fojtovic, Habartic, Krásného Lesu, později přibyla Horní Krupka, Větrová, Růžová, Mstišov, Běhánky, Cínovec a Dubí.

Protože podhorské podmínky v okolí města nebyly pro zemědělství nejvhodnější, kryla se potřeba obilí a potravin zčásti dovozem. Týkalo se to chmelu a sladu (ten se dovážel především z Bíliny, v některých obdobích i z Litoměřic), dále obilí, chleba, loje a masa. Dnes nám připadá neuvěřitelné, že se od 16. století rozkládalo v okolí Krupky 12 vinic. O hmotné potřeby horníků i ostatních se starali příslušníci několika řemeslnických cechů - šlo o kováře, řezníky, konváře, ševce, později pekaře a pláteníky. Zdejší hornické prostředí si vynutilo mimořádně rozvětvený cech kovářský, který kromě samotných kovářů v sobě zahrnoval cínaře, jehláře, koláře, zlatníky, mědikovce, nožíře, platnéře, výrobce kos, klempíře a zámečníky. Také cech konvářský nepochybně ve své výrobní činnosti hojně využíval vytěženého cínu. Řemeslníci své výrobky prodávali nejenom ve městě, k čemuž využívali týdenních i dvou výročních trhů, ale i v Teplicích, Bílině, Ústí a v sousedním Sasku.

Samotné město bylo v této době tvořeno v zásadě dnešním historickým jádrem, to je rozšířenou ulicí Husitskou (dříve Koldicovskou), tvořící úzké náměstí, do něhož se obrací průčelí domů, stojících vesměs na úzkém gotickém půdorysu. Budovy byly převážně dřevěné nebo hrázděné, s gotickými, později renesančními štíty. Nahoře město ohraničovala Drážďanská brána, jejíž nepatrné zbytky se dochovaly dodnes. Dole se pak dalo vyjet za hradby branou v blízkosti kostela sv. Ducha, zrušenou teprve roku 1851. Žilo zde asi 700 obyvatel v 70 domech. Kromě toho se pod dolní branou rozkládalo předměstí s 27 domy, v nichž mohlo bydlet dalších 200 až 300 lidí.

Měšťané byli horlivými katolíky, proto se rozkvět jejich komunity projevil výstavbou několika kostelů. V roce 1454 byl dostavěn špitál s kostelem sv. Ducha, za dvacet let poté vznikl nový minoritský klášter v horní části města a za dalších deset let byl k němu vybudován klášterní kostel. V roce 1479 celé město vyhořelo. Nebylo to poprvé - a ani naposled. Přitom vzal za své starý gotický kostel Nanebevzetí P. Marie ze 14. století. Místo něho byla v roce 1488 dostavěna nová farní budova, která zde, poznamenána barokními úpravami, stojí dodnes. V roce 1516 byl pak postaven hřbitovní kostel sv. Anny. To již do Čech pronikla renesance, která se projevila i na některých štítech měšťanských domů a na značném rozvoji městské školy. I v 16. století se město dále rozvíjelo. Ze sousedního Saska sem pronikalo luteránství. Je to vidět na vnitřní výzdobě kostela sv. Anny, kde se ze staré nástěnné malby zachovala postava Martina Luthera. Sebevědomí měšťanů rostlo, proto jim vadilo, že patří mezi poddanská města. Po celé 16. století se snažili, aby se stali svobodným královským městem. V roce 1579 obec koupila celé krupské panství i s hradem a zdálo se, že svého cíle dosáhla. V roce 1615 však král Matyáš daroval Krupku se všemi právy Adamovi ze Šternberka. Souviselo to se skutečností, že zdejší měšťané byli luterány a katolický král a císař předal město svému souvěrci. Měšťané se soudně bránili, spor probíhal neuvěřitelně dlouho, v letech 1616-1715, ale práva se dovolali jen z menší části.

V této době již měla Krupka svůj zenit za sebou. Navíc v době stavovského povstání se Krupští postavili na stranu neúspěšných českých stavů, kteří jim nabídli panství opět na prodej. Měšťané s obtížemi sehnali potřebnou sumu 9 000 tolarů a znovu se stali svobodnými. Ne však nadlouho. Po porážce stavovského povstání se vrátil Adam ze Šternberka, který zůstal věrný habsburskému panovníkovi. Krupští se opět stali jeho poddanými.

V průběhu 15. a 16. století se vyvíjely i okolní vsi. Maršov a Unčín existovaly již v předhusitské době. V roce 1463 se objevila první zpráva o Vrchoslavi. Tento místní název je odvozen od osobního jména Vrchoslav. Ve všech zmíněných vsích provozovali obyvatelé převážně zemědělství, Vrchoslavští se podíleli i na dolování.

Horské vsi Fojtovice (první zpráva 1446) a Mohelnice (zmíněna poprvé 1477) vznikly v souvislosti s dolováním. Vytěžená hornina se totiž nemohla vozit daleko a k jejímu zpracování bylo zapotřebí hojně vody. Proto se podél říčky Mohelnice stavěly úpravny rudy, mlýny, hutě a jejich pracovníci se usazovali v obou osadách. Název Fojtovice kromě toho svědčí o tom, že vznikly v době německé kolonizace. Vesnici založil fojt (rychtář) a z toho vznikl název Voitsdorf (fojtova ves). V roce 1469 uzavřel král Jiří z Poděbrad se saskými knížaty Chebskou smlouvu, která stanovovala hranice mezi Čechami a Saskem. Větší část těžby cínu zůstala na české straně, ale obyvatelé z obou stran zůstávali nadále v úzkém styku, přecházeli hranici a vzájemně si usnadňovali obživu.

V blízkosti Fojtovic, pod Komáří vížkou se v minulosti dolovalo. Svah pod dnešní restaurací je protkán starými štolami. Na jejím místě stávala věž, z níž byl zvoncem oznamován horníkům začátek a konec pracovní doby. Pod vrcholem byla v letech 1692-1700 vybudována barokní kaple, zasvěcená sv. Wolfgangovi, patronu horníků. Ten zde údajně nějaký čas žil jako poustevník. Když odcházel, požehnal zdejším lesům a od té doby zde prý rostou zvláště velké borůvky. Později se Wolfgang stal řezenským biskupem a v této hodnosti prosadil r. 973 zřízení biskupství v Praze. Pověst o jeho pobytu a požehnání přežila až donedávna. Ještě před válkou se na tomto místě pořádaly borůvkové poutě.

Ke Komáří vížce se také váže mravoučná pověst o zlém loupežníkovi, jenž žil v okolních lesích a kradl obyvatelům v údolí, na co přišel. Jednou také vzal chudé ženě její jedinou krávu. Když se vydala svůj majetek hledat, potkala mocnou čarodějnici. Té se ubohé ženy zželelo a zavolala na bezohledného loupežníka obří houf komárů, kteří jej uštípali k smrti. Kráva se po dlouhém bloudění vrátila k chudé ženě. Tak bylo zlo potrestáno a právo zvítězilo.

Vraťme se však z horských hřebenů a jejich bájí do údolí. V 16. století se v dnešním Bohosudově začínala probouzet další tradice, soustředěná kolem kostela Matky Boží Sedmibolestné.

Vznik Bohosudova a jeho poutní tradice

Abychom postřehli počátky této tradice, musíme se znovu ponořit do časnější minulosti, a to do období husitských válek. Po bitvě na Běhání pronásledovali husité prchající saské a lužické rytíře a v prostoru dnešního Bohosudova jich údajně na tři sta pobili. Potomci padlých rytířů vystavěli kapličku, později vznikl kostel. Po husitských válkách byla obnovena tvrz Šajn, Scheune. Pojmenování je to německé a znamená stodoly. Kolem roku 1500 vznikla kolem této tvrze vesnice a mezi jejími obyvateli se zrodila další pověst, dotýkající se husitských válek.

Když husité vypálili světecký klášter (někdy v letech 1421-1426), skrývaly se uprchlé jeptišky v lesích okolo Krupky. Nevzaly si s sebou nic, pouze sošku Matky Boží. Jedna po druhé v těžkých podmínkách, v nichž byly nuceny živořit, umíraly. Poslední z nich ukryla svěřený klenot v kmeni vykotlané lípy. Soška zde spočívala velmi dlouho. Až jednou žala v její blízkosti děvečka trávu. Náhle se jí ovinul kolem ruky had. Dívka vykřikla a zdvihla ruku s hadem ke koruně stromu. V ní se objevila zářící soška P. Marie a oslněný had rychle sjel do trávy. Dívka ihned běžela do města a vypověděla, co se stalo. Lidé uvěřili, že sošku přenesli do stromu andělé, vystavěli na ono místě kapli a později kostel, k němuž směřovaly pravidelné poutě.

Tolik pověst. Jisté je, že roku 1511 byli do zdejšího katolického kostela povoláni jezuité z chomutovské koleje, aby čelili krupským luteránům. Snažili se působit na obyvatele. Roku 1610 se zde konala první pouť. Po třicetileté válce získal soběchlebské (dříve kyšperské) panství císařský plukovník Alexander Regnier z Bleilebenu. Ten brzy zemřel. Jeho choť, Marie Anna z Bleilebenu vydatně podporovala jezuity. Když v roce 1665 zemřela, odkázala jim, vlastně kostelu, celý svůj majetek. Jezuité z něho zřídili nadaci, kterou podporovali svou misijní činnost, ale hlavně z jejích výnosů založili r. 1679 gymnázium.

Získaných finančních prostředků použili také k výstavbě nového barokního kostela Sedmibolestné Matky Boží v Bohosudově. Pozvali si k tomu vynikající architekty italského původu Giulia a Octavia Broggia, žijící v Litoměřicích. Ti vytvořili v letech 1701-1706 vznosnou barokní baziliku se dvěma hranolovitými věžemi viditelnými z dalekého okolí, obklopenou ambity se sedmi kaplemi, symbolizujícími sedm bolestí P. Marie. Poutní místo pak dostalo nový název - Mariaschein (Mariina záře), který byl rozhodně přiměřenější než předchozí pojmenování Scheune (stodoly). Český výraz Bohosudov se objevil až v roce 1848 v Palackého Popisu Království českého. Velký historik se zde zmýlil a přisoudil obci Mariaschein původní český název Novosedlic.

Šerosvit doby pobělohorské

Třicetiletá válka urychlila pokles, který horní město Krupka začalo pociťovat již na sklonku 16. století. V průběhu války jím několikrát prošla císařská, švédská i saská vojska a měšťané na to vždy ošklivě doplatili. Nejhůře bylo město postiženo v roce 1631, kdy tudy ustupovali Sasové. Aby zdrželi postupující císařské, zapálili šedesát domů. Není pak divu, že po skončení této ničivé války byla v roce 1654 ze 159 domů třetina opuštěných. Také doly byly zpustlé a chyběli v nich zkušení pracovníci. Město se pokoušelo obnovit dolování v bývalém rozsahu, avšak příliš se mu nedařilo. Těžbu provozovala většinou drobná těžařstva neboli kverkšafty, samostatní podnikatelé a zčásti i vrchnost. Ta začala vybírat od horníků desátky. Pokusy o znevolnění horníků spojené s násilnou rekatolizací vyháněly mnoho zkušených odborníků - luteránů -do sousedního Saska.

Městu také příliš neprospívalo, když muselo až do počátku 18. století vést spory o potvrzení svých privilegií. Šterberkové mu v roce 1635 odebrali veškeré originály. Vrátili je teprve až po rozhodnutí císaře Leopolda II. v roce 1696. Když v roce 1708 koupili krupské panství tepličtí Clary-Aldringenové, táhly se spory i potom, až do roku 1715. Město si v této době stále udržovalo středověký ráz, řemeslníci se i nadále sdružovali v ceších, které umožňovaly jen výrobu na zakázku. Výjimku představoval pouze cech punčochářský, založený roku 1753, jehož mistři pracovali i mimo město. Kromě toho nejvíce prosperovali pláteníci a obuvníci. Tyto kladné stránky vývoje města se však týkají až 18. století.

Největší pohromu v desetiletích po třicetileté válce přinesla morová rána v roce 1680. Při návštěvě Prahy se jeden z majitelů domku v horní části Krupky, zvané Grund, nakazil morem. Nemoc se přenesla i na celou jeho rodinu a všichni zemřeli. Jak bylo v tehdejší době zvykem, dveře i okna byly zatlučeny a domek tak znepřístupněn. To nezabránilo zlodějům, aby do něj nevnikli a kromě lupu nepřenesli do města i nákazu. Od dubna do prosince pak epidemii podlehlo 327 lidí, tedy asi třetina obyvatel. Její ukončení přičítali měšťané zásahu sv. Františka Xaverského, neboť mor podle tradice skončil v den svátku tohoto světce, tj. 3. prosince. Proto se každoročně vzpomínalo zmíněného výročí a v roce 1717 byla tomuto svatořečenému misionáři odhalena socha.

V průběhu 17. století se město nikterak nerozrostlo, není také divu, teprve ve století následujícím začala větší výstavba. V roce 1787 stálo v Krupce 205 domů. Barokní fasády na nich ukazovaly dobové estetické cítění. O tom, že město nebylo příliš bohaté, svědčí skutečnost, že přes silný rekatolizační tlak v něm nevznikl žádný barokní kostel. Centrum náboženského života se přeneslo do Bohosudova.

Tamní kostel Bolestné Matky Boží byl cílem proslulých poutí, organizovaných jezuity. V letech 1720-1730 se jich zúčastňovalo ročně kolem 100 000 lidí. Hospodářským základem misijních úspěchů jezuitů bylo úspěšné hospodaření na soběchlebském panství. Při jeho vedení se pokoušeli zvyšovat výnosy i novými způsoby. V roce 1684 zřídili v Soběchlebech první koncentrovanou manufakturu v Čechách na výrobu sukna a různých vlněných látek, závojů, tkalounů, port, lněných šňůr apod. V nově postavených budovách zaměstnávali námezdní pracovníky. Rukodílna však neprosperovala, a proto byla roku 1686 pronajata jakémusi Johannu Danieli Croffovi z Drážďan, který v roce 1688 zbankrotoval.

Proslulost bohosudovského poutního místa ukazuje i skutečnost, že se mezi poutníky objevovali vysoce postavení lidé, zvláště saská šlechta. Od poloviny 18. století měli všichni návštěvníci možnost na skalním ostrohu nad Bohosudovem pod dnešní Kalvárií navštívit barokní kapli a od sklonku tohoto věku si projít křížovou cestu se čtrnácti kapličkami, na nichž jsou vyobrazena jednotlivá Kristova zastavení na cestě k ukřižování. S pomocí zdejších jezuitů se připravovalo pokatoličtění saské kurfiřtské rodiny, která usilovala o polský trůn. Její příslušníci často navštěvovali teplické lázně a přitom putovali do Mariascheinu. Patřil mezi ně i Fridrich August II., který roku 1697 přestoupil na katolickou víru a stal se polským králem pod jménem August II. Jeho syn August III. vykonal do Mariascheinu čtyřikrát pouť za své uzdravení.

Barokní bazilika a později vystavěná jezuitská rezidence nebyly jen střediskem náboženského života, ale představovaly i centrum vzdělávání a kultury. Chrámovému prostoru dominuje vyřezávaná kazatelna od Františka Tollingera z roku 1714, připomínající miniaturu chrámu sv. Petra v Římě. Na stěnách visí četné obrazy. Mezi nimi vynikající díla Ignáce Raaba. Nemůžeme nepřipomenout malíře Benedikta Kerna, který se v Krupce usadil. Bohosudovské gymnázium navštěvoval hudební skladatel Jan Lohelius Oehlschlägel. Před polovinou 18. století působil v kostele jako varhaník. Později vstoupil do premonstrátského řádu a svou životní dráhu ukončil jako ředitel kůru ve Strahovském klášteře v Praze.

Zdárně pokračovala činnost soběchlebské nadace. Když v roce 1769 vyhořela jezuitská rezidence, nečinilo postiženým problém ji v roce 1773 znovu postavit a rozšířit. Málokdo však v té době tušil, jaká jezuity postihne pohroma. V roce 1773 byl řád zrušen a s ním skončila na dlouhou dobu i činnost gymnázia. Jedním z členů komise, které v Mariascheinu přebírala pozůstalost jezuitského řádu, byl Ferdinand Kindermann, školský reformátor a pozdější litoměřický biskup. Ten prosadil, že tu byla v roce 1779 zřízena tzv. hlavní škola s přípravkou pro učitele. Církevní gymnázium bylo v těchto prostorách znovu ustaveno až po obnovení jezuitského řádu r. 1853.

Tradice poutí se však udržovala i v následujícím období, v němž se lidé i krajina změnili způsobem dosud nevídaným.

Krupka v průmyslovém věku

V první polovině 19. století toho zde mnoho velkým změnám nenasvědčovalo. V okolí se sice objevily první doly na hnědé uhlí, idylický ráz krajiny a patriarchální způsob života však zatím zůstal nedotčen. Poutníci dále oživovali svojí přítomností mariánské poutě a ze sousedních lázní Teplic, které tehdy prožívaly svůj vrcholný rozkvět, sem zajížděli četní hosté. O pěkném odpoledni 27. května 1813 navštívil Bohosudov “kníže básníků” J.W.Goethe. O své dojmy se podělil se čtenáři ve svém článku “Z Teplic”. Mluví v něm s obdivem o bohosudovské bazilice. Kostel však byl po odchodu jezuitů poněkud zanedbaný, a proto Goethe připomíná: “Šajn by asi zcela zetlel, kdyby zbožná mysl několika věřících brány jeho neotevřela a neprovětrala”. Nebyl jediným slavným návštěvníkem. Do Krupky několikrát zavítali velký přírodovědec Alexander von Humboldt, hudební skladatel Richard Wagner a jiní.

Hosté, kteří Krupku navštívili, mohli obdivovat nejenom vznosnou krásu bohosudovského kostela a malebnost středověkých krupských uliček, ale i horské svahy rychle vybíhající téměř až k nebi. Z nich vystupovala romantická silueta hradu, tehdy zvaného Rosenburg. Na nedalekém lesním návrší nad Unčínem vyvolávaly upomínku na dávnou minulost kamenné rozvaliny Kyšperka. Z Kalvárie se naskýtal nádherný výhled na Bohosudov. Pokud v sobě kdokoli našel odvahu a sílu vystoupit až na horské hřebeny nebo dokonce na Komáří vížku - a bylo mezi nimi mnoho slavných lidí - spatřil před sebou velkolepý výhled na širý kraj olemovaný kuželovitými vrchy Českého středohoří.

Poklid v místě narušily až válečné události léta roku 1813. Ve dnech 29. a 30. srpna proběhla u nedalekého Chlumce u Přestanova bitva, v níž byl poražen sbor napoleonského generála D. Vandamma, který se pokoušel proniknout do Čech. Předtím prý obhlížel situaci sám císař Napoleon, když navštívil horské Habartice. Francouzi museli ustoupit zpátky do Saska. Krupky se tato bitva nedotkla, ale Bohosudov byl vypleněn vítěznými spojenci. Současně byla zničena tvrz v Soběchlebech a správa panství se pak přenesla do Bohosudova. Bitvu a desetitisíce padlých připomíná několik pomníků v okolí, z nichž na území Krupky, nedaleko Soběchleb, stojí ruský památník odhalený za přítomnosti panovníků Ruska, Rakouska a Pruska v roce 1835.

V tomto období se zde narodily dvě osobnosti, jejichž význam daleko přesáhl region, z něhož pocházely. V roce 1812 spatřil světlo světa v Horní Krupce Ferdinand Arlt (1812-1887), zakladatel moderního očního lékařství. Vystudoval lékařskou fakultu na pražské universitě a působil jako profesor na universitě ve Vídni. Dále se v Bohosudově narodil ve své době proslavený malíř Ferdinand Laufberger (1822-1881), který na sklonku života působil jako ředitel umělecko-průmyslové školy ve Vídni.

Po revoluci roku 1848 bylo zrušeno vrchnostenské zřízení a postupně nahrazeno státní správou a samosprávou. Městský magistrát byl vystřídán voleným městským (v obcích obecním) zastupitelstvem v čele se starostou. Krupka, Horní Krupka, Vrchoslav a Fojtovice patřily do teplického soudního a politického okresu, naproti tomu Bohosudov, Modlany, Unčín, Habartice a Maršov s Terezínem (vznikl na konci 18. století) do politického okresu Ústí nad Labem a soudního okresu chabařovického.

O své se již naplno hlásil průmyslový převrat. Zatímco krupští radní zahledění do slavné minulosti a spjatí s upadajícími cínovými doly a řemeslnou malovýrobou tento hlas vyslyšeli jen velmi neochotně, bohosudovští s pochopením využili toho, co nová doba nabízela. Otevření důležité železnice Ústí-Teplice v roce 1858 umožnilo rozvoj průmyslového a důlního podnikání. V roce 1871 byla dokončena trať duchcovsko-podmokelská. V okolí začaly vznikat nové uhelné doly, např. Britania I a II mezi Bohosudovem a Proboštovem, Bohemia u Modlan a Britania III u Krupky. Ráz města poznamenaly nové průmyslové podniky. Mezi ty větší patřila Rindkopfova koželužna, v roce 1910 byla ve Vrchoslavi založena firma Gebhard & Rahm vyrábějící šrouby, matice a tažný drát. Roku 1921 vznikla bohosudovská porcelánka. Cínové doly pomalu omezovaly výrobu. Od roku 1863 se v nich těžil jako vedlejší produkt wolfram. Rozvoj průmyslu a vznik nových pracovních příležitostí přitahoval nové osídlence, kteří se usazovali v Bohosudově, Maršově, Terezíně, Unčíně, Horní Krupce a Vrchoslavi. V nedalekých Modlanech vznikla tzv. Schneiderova kolonie, z níž se v průběhu 80. let stala samostatná čtvrť Nové Modlany. V roce 1924 se pak osamostatnila. Výrazně vzrostl počet obyvatel všech obcí, stagnovala pouze Krupka. V roce 1880 v ní žilo 3 000 osob, v Bohosudově 2 246, ve Vrchoslavi 515, v Unčíně 1 255, v Maršově s Terezínem 1 314, v Habarticích 1 189, v Horní Krupce 117 a ve Fojtovicích 900. Výrazem vzestupu Bohosudova bylo povýšení na městys roku 1898. Na jeho znaku jsou vyobrazeny městské hradby. Před nimi stojí strom s obrazem Matky Boží a kolem jeho pně se vine had.

Přes určitou stagnaci neušla ani historická Krupka změnám příznačným pro industriální společnost. V zásadě se sice zachovalo historické jádro, avšak přesto se město postupně zbavovalo svého středověkého rázu. Napomohlo tomu i několik požárů, zvláště v roce 1904, kdy shořely 43 budovy. Nová městská výstavba probíhala směrem k železnici a dolům. Otevíraly se nové školy (Bohosudov 1873, Krupka 1894, Unčín 1900), dále probíhala výuka v biskupském gymnáziu, jež se v roce 1913 rozšířilo o rozlehlou přístavbu. Koncem 90. let byl vybudován vodovod pro Krupku, Vrchoslav, Unčín a Bohosudov. Město bylo napojeno na poštovní, telegrafní, silniční a elektrickou síť. Již v roce 1859 byla otevřena nemocnice o třiceti lůžkách. Když v roce 1872 navštívil Bohosudov autor idylických Malostranských povídek Jan Neruda, viděl kolem sebe nově zrozenou průmyslovou krajinu.

Příchod průmyslového věku s sebou přinesl rozvoj spolkového života, turistiky a zábavy. Oblíbeným výletním místem byla restaurace na Vilémově výšině vybudovaná krupským měšťanem N. Beckem v letech 1825-1826. Místo samo bylo nazváno podle německého císaře Viléma I., který je jako mladý princ navštívil se svým královským otcem Fridrichem Vilémem III. Když byla roku 1852 vystavěna silnice z Krupky na Komáří vížku, využil toho R. Zecheler k přestavbě staré hornické bašty na výletní restauraci u horní stanice dnešní lanovky (1853), která se stala oblíbeným cílem mnoha výletů.

Odpočinek mohli Krupští vyhledávat od roku 1893 na bohosudovské plovárně. Velkému zájmu se těšila představení ochotnického spolku, konaná za příznivého počasí na krupském hradě, příchuť nového pociťovali od roku 1913 návštěvníci bohosudovského biografu. Stále se udržovala poutní tradice. Ve druhé polovině 19. století vzniklo sousoší Kalvárie, v roce 1905 byla celá křížová cesta opravena.

Uzákonění spolčovací svobody v prosincové ústavě roku 1867 umožnilo činnost četných spolků. Nejstarší tradici, která má kořeny až v 15. století, měl Spolek měšťanských střelců. V roce 1873 byla schválena statuta jednoho z nejstarších hasičských spolků u nás, další dobrovolní hasiči se sdružili i v okolních obcích. Od roku 1869 působil Spolek vojenských veteránů. Dále se v Krupce scházely různé podpůrné spolky, spolek hudebníků, úterní společnost a spolek Wartburg. V roce 1880 vznikl Spořitelní a úvěrní spolek spolu s městskou spořitelnou, roku 1886 odbočka Červeného kříže a v roce 1919 Muzejní spolek. V Bohosudově a Krupce začala prosazovat požadavky české menšiny Národní jednota severočeská.

Svůj podíl na společenském životě začínali prosazovat i dělníci. V roce 1878 byl založen odborový hornický spolek. Sociální problémy této doby vyústily do několika střetů, z nichž nejvíce zasáhla Krupku a hlavně Bohosudov velká hornická stávka v roce 1882. Proti stávkujícím vystoupila policie a četnictvo. Přesto již 1. května 1890 poprvé oslavili Krupští demonstrativně 1. máj jako svátek práce.

Na počátku 20. století se svět ocitl na pokraji propasti. V roce 1914 vypukla I. světová válka. Krupští Němci ji přijali s nadšením, které však rychle opadalo s tím, jak začaly chodit zprávy o mrtvých a raněných. K tomu přistupoval rostoucí nedostatek potravin a ceny stoupající do nedozírné výše. Vznik Československé republiky v roce 1918 krupští Němci nevítali, situaci definitivně vyřešilo až obsazení města československou armádou. Pak se poměry stabilizovaly. Volby v roce 1919 vyhráli ve městě i v okolních obcích sociální demokraté. V městské radě zasedali i čeští zástupci. Nejsilnější opozici představovaly spojené německé nacionální strany. V této době, konkrétně roku 1921, měla Krupka 3 882, Bohosudov 3 704, Vrchoslav 666, Unčín 1 202, Maršov s Terezínem (1923 se sloučily) 1 314, Habartice 832, Horní Krupka 424 a Fojtovice 799 obyvatel. Rozvíjel se spolkový život, byla otevřena hornická pokračovací škola a Lidová vysoká škola. Pozoruhodná byla i činnost chlapeckého pěveckého sboru z biskupského gymnázia.

Nástup nacistů k moci v sousedním Německu v roce 1933 hluboce ovlivnil dění také v českém, převážně Němci osídleném pohraničí. První zlověstnou předzvěstí byly demonstrace proti otevření české (dnešní Masarykovy) školy v roce 1934, organizované henleinovci. Ještě 7. května 1935 schválilo městské zastupitelstvo přijetí velkého německého spisovatele Heinricha Manna do domovského svazku obce. Pak již komunální politickou scénu ovládli Henleinovi stoupenci. Když po Mnichovském diktátu vjížděly 9. října 1938 jednotky wermachtu do Krupky, velká většina Němců je vítala. Za okupace jich většina projevovala loajalitu nacistickému režimu. Přesto se našli i odpůrci fašistické diktatury. Nejznámější z odbojářů se stala Herta Lindnerová, popravená 29.3.1943. Autorem jejího pomníku v Bohosudově je Pavel Karták.

Po okupaci pohraničí muselo odejít z Krupky a Bohosudova skoro 900 Čechů do vnitrozemí. Nacistická správa vše podřídila válečnému úsilí. Ze zrušeného bohosudovského gymnázia se stala policejní kasárna. Opět se začal těžit cín a wolfram. Budovaly se zajatecké a pracovní tábory. V Krupce, Horní Krupce, Bohosudově byli internováni Rusové, Ukrajinci, Francouzi, Chorvati, Italové a Holanďané.

Válka způsobila utrpení nesčetným lidem jak ve svém průběhu, tak i bohužel poté, co skončila.

Od poslední války k současnosti

Po skončení války trvalo obnovení normálního života dosti dlouho. Souviselo to mimo jiné se skutečností, že došlo k velkým přesunům obyvatelstva. Do roku 1948 byla z města vysídlena většina Němců. Ti odešli také z horských obcí Habartic, Mohelnice a Fojtovic, které se tak vylidnily a život se podařilo trvale udržet, alespoň v omezeném rozsahu, pouze ve Fojtovicích. Postupně se sem z českého vnitrozemí přistěhovali noví obyvatelé a nacházeli tady svůj domov. Nejvíce pracovních příležitostí poskytovaly dva podniky, a to Elektroporcelán v Bohosudově a Šroubárna ve Vrchoslavi. Oba byly znárodněny již v roce 1945. V roce 1947 bylo obnoveno bohosudovské biskupské gymnázium. Jeho činnost však netrvala dlouho. V únoru 1948 se nadlouho dostala k moci komunistická strana, která se k církvi chovala nepřátelsky. V dubnu 1950 bylo gymnázium zrušeno a změnilo se v internační tábor, v němž živořilo 360 řeholníků. V roce 1952 dostala areál československá armáda, kterou v roce 1968 vystřídala armáda sovětská.

Připomeneme-li si ono nevyslovitelné, co činí Krupku městem, jakým je, musíme říci, že z podstatných přívlastků její existence zanikla definitivně ve čtyřicátých letech těžba cínu a v letech padesátých byla potlačena poutní tradice. Zůstaly jen okolní malebné hory, navštěvované tisíci turisty a výletníky. Aby se jim usnadnil přístup na Komáří vížku, byla v letech 1950-1952 vystavěna ve švýcarské licenci lanovka. Se svými 2 348 m (převýšení 482 m) byla tehdy nejdelší ve střední Evropě a slouží návštěvníkům východního Krušnohoří dodnes.

V průběhu dlouhých poválečných let docházelo k častým správním změnám. Od roku 1950 přešly všechny obce, které jsou dnes součástí města Krupky, pod okres Teplice. V tomto roce se mimo to sloučily Fojtovice, Habartice a Mohelnice s Horní Krupkou (Habartice a Mohelnice pak v padesátých letech zanikly), Vrchoslav se připojila ke Krupce, nové Modlany k Bohosudovu a Maršov k Unčínu. V roce 1961 se staly součástí Krupky Bohosudov a Horní Krupka a v roce 1980 přibyly do krupského městského katastru také Soběchleby. Rozsáhlá panelová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech, zvláště v prostoru mezi Bohosudovem a Unčínem, dále přispěla k tomu, že se z Krupky stalo město o 12 800 obyvatelích.

Jeho okrajové části zaplnily zahrádkářské kolonie, v Horní Krupce se rozšířila chatová oblast. Pro milovníky zimních sportů existují na Komáří vížce lyžařské vleky. Sportovnímu vyžití občanů slouží stadion Tělovýchovné jednoty Krupka s tenisovými kurty, dále hřiště na kopanou u nádraží v Bohosudově a v Soběchlebech. Také kulturní život, soustředěný kolem Domu kultury, zanechával viditelné stopy. V Bohosudově pokračovalo ve své tradici ochotnické divadlo, působila zde dechová hudba Švitorka a smyčcový orchestr Otakara Trunce. Organizovaly se hudební kursy pod vedením manželů Šebkových a dalších hudebníků, v místním kině působilo i filmové studio.

K výrazným změnám došlo ve městě po roce 1989. Týkaly se celého spektra života občanů. Projevily se viditelně na zlepšujícím se vzhledu města a na rozšířených službách. V čele veškerého dění stojí městské zastupitelstvo s městským úřadem, které nahradilo dřívější městský národní výbor. V roce 1991 opustila město definitivně sovětská posádka. V nově adaptovaných bytech jejích důstojníků našlo svůj domov několik rodin volyňských Čechů, které dosud žily v oblasti ukrajinského Černobylu. Opuštěná bohosudovská kasárna byla urychleně, za obětavé spolupráce katolické církve a občanů, znovu přeměněna na biskupské gymnázium a 1. září 1993 zde byla slavnostně zahájena výuka. V červnu onoho roku byl v bazilice Bolestné Matky Boží uspořádán slavnostní koncert na oslavu otevření školy. Přitom byly odhaleny busty dvou významných krupských hudebníků - Jana Lohelia Oehlschlägla a varhaníka Stanislava Šebka. Autorem obou děl je krupský občan Pavel Karták. V těchto letech byla znovu obnovena tradice mariánských poutí.

Město je spolu s Teplicemi, Duchcovem, Dubím a Osekem důležitou součástí regionu, neboť leží v atraktivním prostoru mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Nedalekým Cínovcem prochází mezinárodní silnice spojující Drážďany a Prahu. Krupka se tak stává důležitým střediskem cestovního ruchu.

A tak i další dva momenty, které vždy dotvářely “génia místa”, tedy těžba cínu a krása hor, docházejí svého naplnění vybudováním “Naučné hornické stezky”. Její trasa začíná u pěkně upraveného muzea v Husitské ulici. V něm si mohou návštěvníci prohlédnout přírodovědnou expozici týkající se živé i neživé přírody regionu, expozici historickou zahrnující vývoj těžby a zpracování cínu a s touto činností úzce spjaté dějiny města i stálou výstavu historie hasičského spolku. Dále stezka pokračuje na nedaleký hrad Krupka a poté k prohlídkové štole "starý Martin". Odtud je možné pokračovat starou hornickou stezkou či pohodlněji po silnici ke Komáří vížce, odkud se otevírá překrásný pohled do údolí na podkrušnohorská města a malebné vrchy Českého středohoří. Na Komáří vížce je během letního období možné navštívit také kapli sv.Wolfganga. Po hřebenu Krušných hor pak stezka směřuje přes rozcestí Pod Loupežníkem a Přední Cínovec až na Cínovec a po přechodu hranice na ni navazuje hornická stezka na německém území.

Tato naučná stezka tedy nejen spojuje starou historii těžby a zpracování cínu, ale také obyvatele dvou sousedních zemí, kteří vedle sebe po staletí žijí a rozvíjejí v mnohém společnou tradici. Koneckonců, těžební revír cínu zasahuje z Čech i do Saska.

A co dnešní Krupka? Prožívá svou každodennost, v níž se občas z oparu věků zjevují obrysy staré a často nesnadné minulosti. Nad vším snažením, která zde naplňuje klopotný lidský úděl, šumí od nepaměti lesy Krušných hor. A lidé i město dále hledají svůj osud.